V pátek 11. prosince jsme si připomněli sto let od chvíle, kdy započala v Hodoníně prosincová stávka, která se stala rozhodným okamžikem v dějinách dělnického hnutí. Naše město nebylo jediné, vzbouřilo se dělnictvo na Kladně, v Rosicko – Oslavanském revíru. V revolučním pohybu byla i další místa v republice. Dva roky po skončení první světové války, kdy bída a hlad se staly nesnesitelnými, byly příčinou tohoto revolučního kvasu.
Prosincová generální stávka významná část historie města Hodonín
Vše, co se děje kolem nás, se s ubíhajícím časem stává historií. Zkušenosti nám ukazují, že události, které se v minulosti staly, lze dočasně různě upravit podle toho, co se zrovna pro danou dobu nejlépe hodí. Historii však upravit nelze, je jen jedna a její výklad je věcí historiků. Příští generace se k historické pravdě budou vracet a věříme, že ji budou podávat tak, jak tyto události skutečně probíhali. Tak bude hodnocena i prosincová stávka v Hodoníně.
Proto si myslíme, že stojí zato připomenout si události spojené s průběhem Prosincové generální stávky roku 1920, která se dotkla většiny obyvatel regionu a byla součástí celostátního boje dělníků a rolníků za zlepšení svých těžkých životních podmínek.
Po skončení I. Světové války a po návratu vojáků z bojišť, především z východní fronty, se dělnické hnutí začalo opět rozvíjet. Zvláště v tehdejší hodonínské župě se stalo velmi aktivní. Lidé zpočátku věřili, že nová Československá republika bude státem demokratickým, sociálně spravedlivým, který splní požadavky většiny obyvatel na znárodnění velkého průmyslu, dolů, bank a pozemkovou reformou bude rozdělena půda velkostatkářů, tak aby na ni hospodařili ti, co na ni pracují.
Ihned po vzniku Československa v roce 1918 se výrazně zvýšily životní náklady. Jejichž růst, pak pokračoval i v letech 1919 a 1920. Bujela šmelina, rostla nezaměstnanost, snižovali se mzdy, byl nedostatek jídla. Velmi složitě se hledalo bydlení. V třináctitisícovém Hodoníně nemělo více jak 360 rodin kde bydlet. Mnoho občanů žilo v zatuchlých sklepeních, ve vagonových koloniích nebo pod mostem přes řeku Moravu. V jednom bytu žilo i 12 osob. Proti tomu někteří majetní obyvatelé města obývali i několik bytů. Pracovní a životní podmínky dělníků byly, nesnesitelné což vedlo k rozvoji stávkového hnutí a k jejich radikalizaci. Vláda z obavy o další vývoj událostí aktivizovala četnictvo a armádu. Vojenské orgány vytvořily tzv. vojenské jednotky, které podle potřeby měly proti stávkujícím zasáhnout. Takové jednotky byly vytvořeny v řadě měst a také k tomu byl využít i 10. pěší pluk v Hodoníně. Např. 14. Prosince 1920 při zásahu těchto jednotek k potlačení stávky v Mostě padli za oběť čtyři lidé a řada jich byla zraněna.
Ve vedení sociální demokracie v roce 1920 došlo k politickému střetu, zda splnit volební sliby na základě, kterých soc. dem. zvítězila ve volbách nebo na slib zapomenou a připojí se ke stranám středu a pravice. Díky rozdílným postojům nastal rozkol ve vedení, vznikl soudní spor o lidový dům v Praze. 9. Prosince oddíly policie a četnictva obsadili lidový dům, redakci, tiskárnu Rudého práva a její ústřední sekretariát. Na základě těchto událostí, přišli pražští dělníci bránit majetek své strany. Výkonný výbor levice ještě téhož dne vyhlásil na protest proti tomuto aktu násilí, generální stávku v celé republice.
Zpráva o vyhlášené generální stávce se dostala do města 10. prosince. Regionální noviny sociální demokracie Slovácko, vytisklo prohlášení, ve kterém se dělníci přihlásili k boji za svá práva. Bylo rozhodnuto, že 11. prosince bude zahájena generální stávka. Dopoledne se na náměstí konalo velké shromáždění, k dělníkům promluvil poslanec Tomáš Koutný a další předáci,vyzvaly je k rozvaze , ostražitosti a k solidaritě s pražskými dělníky.
Shromáždění znepokojilo politické představitele města, které požádalo o vojenskou pomoc hodonínské dragouny, byla vyhlášena pohotovost četnictvu. Proto byl zpracován plán na převzetí továren a úřadů města dělníky. 13. Prosince v šest hodin ráno byl vypnut elektrický proud. To byl signál k převzetí moci dělníky. Krátce na to byly továrny, nádraží, soud, pošta, četnická stanice a další úřady obsazeny dělníky. Okresní hejtman byl informován, že dělníci přebírají odpovědnost za veškeré dění ve městě a požádali hejtmana, aby nevolal vojsko a nedošlo ke střetům, které by si vyžádali lidské životy, že odpovídají za pořádek a klid ve městě. Ve městě byl klid. Na radnici zavlál rudý prapor, v závodech, úřadech a na statcích se nepracovalo, po ulicích procházeli hlídky, byl udržován pořádek.
V odpoledních hodinách hejtman porušil své slovo a zavolal vojenskou pomoc. Hodonínští dragouni vjeli do ulic ozbrojeni puškami i tasenými šavlemi. Dělníky vytlačili a obsadili náměstí, hlavní ulici, poštu, nádraží a úřad hejtmana. Vojsko bylo připraveno použít zbraně. Mladá děvčata, hlavně dělnice z tabákové továrny, naléhali na vojáky, aby proti dělníkům nezasahovali a ušetřili lidské životy. Některé dokonce vojáky přesvědčili a vojáci dali své zbraně ženám. Poté byl odzbrojen celý vojenský oddíl. Tak se zbraně dostali do rukou dělníků.
O situaci v Hodoníně se dostala informace do Brna, bylo rozhodnuto, poslat na potlačení stávky vojsko, tak se Hodonín stal obleženým městem, převaha armády a četnictva byla obrovská. Vzhledem k tomu, že zbraně byly na obou stranách, mohla nastat situace, že nastane střelba a na ulicích zůstane velké množství mrtvol a zraněných. To se díky vyjednávání nestalo a dělníci složili své zbraně.
Hodonín se stal vojenským městem, ulice byly plné vojáků, bylo vyhlášeno stanné právo, začalo zatýkání a propouštění z práce. Zatčení dělníci byli převezeni do Uherského Hradiště, kde začaly soudní procesy. Vedoucí představitelé stávky byli odsouzeni na řadu let do žaláře.
Na uvedenou událost může být mnoho pohledů, je však skutečností, že v tak velkém rozsahu, jak se stávka uskutečnila v Hodoníně s tak bojovnou atmosférou, ale přitom s tak velkou rozvahou proběhla na málo místech v Československu. Dělníci měli mezi sebou významné dělnické funkcionáře, soudruhy Tomáše Koutného, Karla Gájoše, Vojtěch Pintofla, Ferdinanda Absolona a celou řadu dalších obětavých kamarádů. Díky jejich velké rozvaze, ale i zdrženlivosti vojenských a četnických velitelů, kteří byli do Hodonína vysláni k potlačení stávky se nestrhla přestřelka mezi stávkujícími, zasahující policií a vojskem a tak, nenastalo obrovské krveprolití. Na obou stranách bylo totiž velké množství zbraní. Za to jim patří vřelý dík.
O velké důvěře ve své vůdce svědčí i fakt, že když se dělníci dověděli, že se jejich kamarádi se po letech vrací ze žalářů, chtěli je přivítat, domluvili se a zaplnili prostory před nádražím až k uměleckému domu. Hejtman se rozhodl přivítání znemožnit a shromáždění rozehnat četnictvem. Dělníků však bylo velké množství, hovoří se o počtu asi 3 000 osob, nedali se odradit a své kamarády a velkou poctou přivítali. Nato prorazili četnický kordon a vydali se zpěvem v průvodu do ulic města. Četnictvo, již nezasahovalo.
Touto stávkou dělníci vyjádřili touhu vytvořit lepší sociálně spravedlivou společnost, kde se bude slušně a důstojně žít a za odvedenou práci dostanou zaplaceno tak, aby mohli dobře a spokojeně vychovávat své děti.
O mimořádnosti této historické události svědčí fakt, že na základě vzpomínek pamětníků byl o stávce natočen film s názvem Děti zítřků.
Proto nesdílíme názor p. Mgr. Rucké, který uvedla v hodonínských listech, že prosincová stávka se neslavně zapsala do historie města. Naopak pro velkou část občanů Hodonína to byla doba jejich nenaplněných nadějí, doba, na kterou s úctou vzpomínali.
Rostislav Blata
ćlen VV OV KSČM Hodonín
Fotogalerie
