Jaro v roku 1945 bylo zvláštní, vonělo očekáváním a touhou po skončení hrozné doby, která trvala už moc dlouho, vonělo touhou po svobodě a štěstí. A lidé si plně zasluhovali svobodu a štěstí po šesti letech utrpení a strachu o život svůj i svých blízkých.
Za řekou Moravou bylo slyšet již dunění děl, fronta se blížila k naší vlasti. Němci se však nemínili jen tak vzdát se. Rozhodli, že Hodonín bude opěrným bodem nové obranné linie. V únoru vyhnali obyvatelstvo stavět protitankové příkopy, zátarasy a barikády. Hlavní obranné pásmo se táhlo podél železniční trati Břeclav – Hodonín, Hodonín – Holíč a Hodonín – Mutěnice.
Aby zastrašili obyvatele, zatkli 20. března 7 pracovníků odbojového hnutí , kteří vydávali ilegální časopis Moravská Rovnost. Ještě 1. března 1945 napadli američtí hloubkoví stíhači okolí Hodonína. Prvního dubna 1945 projížděli Hodonínem první váleční uprchlíci ze Slovenska, a další den projel Hodonínem prezident Slovenského štátu Tiso, který hledal záchranu hlouběji v protektorátu. Byly evakuovány všechny německé vojenské lazarety a večer 7. dubna opustil město poslední evakuační vlak. Dne 10. dubna opustili město němečtí úřední představitelé.
Od začátku dubna prováděli Sověti průzkumné lety nad městem. Dne 9. dubna byla fronta vzdálená od města asi 10 kilometrů. Prvním dnem skutečného boje byl 10. duben, generálnímu útoku Sovětské armády na Hodonín předcházela silná dělostřelecká příprava a několikeré bombardování města. Kolem 14. hodiny se k odstřelování připojily sovětské raketomety typu Kaťuša a Andrjuša. Němečtí ženisté zahájili vyhazování všech mostů přes Moravu. Poslední a nejsilnější byl německý odpor v cukrovaru, který byl zlikvidován přímou palbou sovětské 122 mm houfnice. Do zajetí padlo 30 německých vojáků. Němečtí ženisté zlikvidovali všechny mosty přes Moravu. Po obsazení hřbitova a silnice Rohatec – Hodonín zaútočili Rusové směrem k železnici. Na Hodonín útočila sovětská 53. armáda, která prorazila ve dnech 9. – 11. dubna obranná zařízení Němců na přístupech k řece Moravě. Večer 11. dubna vytvořila první předmostí severovýchodně od Hodonína. V ranních hodinách 12. dubna ubránili sovětští pěšáci předmostí proti útoku Němců a zahájili překvapivě útok na Hodonín ze severovýchodu od Rohatce. Němci očekávali útok z druhé strany.
Ještě o 16 hodině se německé tanky ve městě bránily a teprve po vyhození železobetonového mostu v Rybářích vyklidili město.
Sověti vstoupili do města a teprve ve večerních hodinách vycházeli obyvatelé ven aby přivítali osvoboditele a oslavili první okamžiky svobody. Poslední zbytky německého odporu byly likvidovány 13. dubna v ranních hodinách. Československá vláda zaslala z Košic veliteli ukrajinského frontu maršálu Rodionu J. Malinovskému děkovný telegram za osvobození Hodonína a vrchní velitel Rudé armády maršál J.V. Stalin vydal k tomuto významnému úspěchu zvláštní rozkaz č. 335, kde vyjmenoval velitele všech jednotek 53. armády, kteří se zasloužili o osvobození Hodonína. Večer 13. dubna 1945 bylo v Moskvě na počest osvobození Hodonína vypáleno 12 salv ze 124 děl.
Pohled na osvobozené město nebyl nikterak radostný. Železniční doprava byla obnovena až 30. dubna 1945, dodávka elektrického proudu byla obnovena až 25. dubna a v samotném Hodoníně bylo následkem bojů zničeno 143 budov, těžce poškozeno 121, méně poškozeno 334 a menší škody utrpělo 1407 budov.
Nastal čas obnovy a odstranění škod.
Již v březnu 1945 se ustavil ilegální Revoluční místní národní výbor a již 13. dubna se konala oficiální ustavující schůzi . Rozhodující roli v národně osvobozeneckém boji měla KSČ a tato skutečnost se projevila i v tom, že v prvním MNV bylo 13 komunistů a po šesti členech ostatních stran Národní fronty. Předsedou prvního lidového orgánu se stal komunista Josef Kočiš, dlouholetý redaktor Slovácka za první republiky. Ustavující schůze okresního národního výboru se konala 16. dubna 1945 a předsedou se stal Tomáš Koutný, významný vůdce KSČ na Slovácku.
Před nově zvolenými orgány byly postaveny důležité úkoly, z nichž v první řadě bylo zapotřebí zajistit pomoc Rudé armádě aby mohla dále pokračovat v boji s nepřítelem. Souběžně s tímto úkolem bylo bezprostředně nutné zajistit všechny práce potřebné k tomu, aby obyvatelé města mohli co nejdříve žít normálním životem.
Pracovní čety z řad obyvatel města likvidovali ohniska požárů, odklízely se sutiny z místních komunikací, národní výbor organizoval ubytování těch, jejichž domy či byly byly zničeny. Vedle obnovené dodávky elektrického proudu bylo nutné zajistit dodávky potravin i pitné vody.
Vedle těchto nezbytných úkolů pro živé obyvatele bylo nutné se postarat o důstojné pohřby všech, kteří padli v bojích za naši svobodu. Vedle hrdinných vojáků padlo při osvobozování města i 39 civilistů. Padlých vojáků při osvobozování středu města bylo 78 a byli pochováni ve městě za městským úřadem. Na počátku roku byli exhumováni a pohřbeni spolu s ostatky dalších 310 ruských vojáků na pohřebišti Rudé armády na městském hřbitově. Později byly na tomto pohřebišti uloženy ostatky sovětských vojáků kteří padli během bojů na území tehdejšího hodonínského okresu. Bylo zde uloženo celkem 1 179 vojáků rudé armády.
Při psaní těchto skutečností si uvědomuji, že i já jsem byla účastníkem těchto smutných i šťastných události. V té době mě bylo 6 let, měla jsem mladšího brášku. Při náletech na město se snažili lidé ukrýt na mnoha místech, aby zachránili své životy i životy svých blízkých. Jedním z těch bezpečných úkrytů měly být tak zvané komínky v cihelnách. Ukryli jsme se tam také a jen si pamatuji, že tam bylo málo místa, málo světla a hodně dusivého kouře. Můj mladší bráška se rozbrečel a nebyl k utišení. Tatínek rozhodl, že pokud máme přijít o život, tak ať je to na čerstvém vzduchu a přemístili jsme se do sušáren, což byly přístřešky, pod nimiž se sušily cihly. Mezi nimi byl volný prostor, kde uprostřed byla studna. Maminka dala tatínkovi konvičku, aby šel pro nás napumpovat vodu. V tom se tam objevil mladý ruský voják, vzal tatínkovi konvičku a říkal – já půjdu pro vodu, ty máš ženu a děti. Napumpoval vodu, ozvala se rána a chlapec doběhl s vodou těžce poraněný. Nebylo pro něj pomoci, volal maminku . Moje maminka jej vzala do klína, hladila jej a utěšovala. Za krátkou dobu zemřel. Maminka se slzami v očích řekla – Danuško, zachránil ti tatínka.
Chodím každoročně k památníku Rudé armády a vzpomínám na tohoto chlapce a i když jsem neznala jeho jméno a on neznal nás, neváhal a daroval nám to nejcennější co měl – svůj život. Jistě nejsem sama kdo s láskou vzpomíná. Hrdinských činů našich osvoboditelů bylo jistě více. Možná někdo řekne – mám špatné zkušenosti. I to se stává, lidé jsou dobří a pomáhají, nemyslí jen na sebe. Vedle nich jsou takoví, kteří i ve vypjatých chvílích myslí sobecky jen na sebe.
My ale vzpomínejme na ty, kteří nám přinesli svobodu a neváhali položit své životy.
Proto se divím, proč jsou mezi námi takoví, kteří hanobí pomníky a památky na naše osvoboditele a jsou servilní k těm, kteří to s našim národem nemyslí době.
Už je tomu 75 let. Vzpomínejme – VÁM PODĚKOVÁNÍ A LÁSKU VÁM.
Prokešová Dana, důchodkyně
