V těchto dnech vychází vaše nová kniha s názvem Ve znamení kříže. Vydalo ji pražské Ottovo nakladatelství. Svou pozornost věnujete ve své knize nejen takzvaným církevním restitucím, ale honu římskokatolických prelátů za majetkem a vlivem obecně. Čím vás to téma vůbec zaujalo?
Římskokatolická církev vždy učila, že jestliže něco, co slouží měšci, hubí duši, tak přednost by měla získat duchovní blaženost. Avšak to, co tato církev říkala a co ve skutečnosti dělala, nikdy nebylo a není ani dnes totéž. Vždyť celá jedna generace Čechů, Moravanů a Slezanů nyní nezná římskokatolickou církev jinak, než jako hlasitého křiklouna, který se domáhá údajně jen »svého bývalého majetku«. Divadlo, které rozpoutala kolem majetkového vyrovnání s českým státem, nepokrytě ukazuje na skutečnou touhu po majetku, která je účelově či rafinovaně zakrývána slovy o spravedlnosti a právu.
Bůh prý odpouští těm, kteří nevědí, co činí. Katolická hierarchie to ovšem moc dobře ví. Proto ji nechápu jen jako divadlo, které obyčejným lidem nabízí pouze svérázné představení, kdy jistí pánové oblečou hábity, které pro mnohé nejsou ničím jiným než divadelními kostýmy.
To chcete vzít věřícím jejich víru?
Nikomu jeho víru neberu. Ctím a respektuji práva poctivých věřících. Stejně tak by mně nikdo neměl brát možnost publikovat názor, kterým označuji náboženství za »pošetilou pověru« a slovo bůh není pro mne nic víc, než označení lidské slabosti. Pro jistotu se však ve své knize zaštiťuji papežem Františkem, který katolíkům neustále opakuje, že kněží i laici by měli praktikovat jen to, co jejich víra káže, přičemž kategoricky dodává, že je mnohem lepší slušný bezvěrec než ten či onen katolický pokrytec.
Již papež Benedikt XVI. uznal, že »vítr cloumá příbytkem božím«, neboť Vatikán se ocitl na americkém seznamu zemí vhodných k praní špinavých peněz. A papež František? Ten se již od svého nástupu do úřadu snaží přimět církevní hodnostáře k větší skromnosti a Vatikánskou banku zbavit zločinné pověsti. Ovšem značná část českých katolických papalášů má asi hroší kůži a kachní žaludek.
V knize ukazujete, jak Vatikán ztrácel vliv se vznikem Československa, zmiňujete odpor jeho místní expozitury a její nároky, s nimiž se potýkala masarykovská republika. Byli jsme a jsme národem kacířů?
Nalézt v dějinách tu pravou »spravedlnost« je z hlediska vyššího principu mravního vždy značně ošidné. Nevidím však jediný důvod, proč bych neměl oponovat římskokatolickým hodnostářům, jejichž mysl ztemněla touhou po majetku a zákulisním kšeftováním s mocí.
V našich národních dějinách to skutečně není moc nového. Vždyť kořeny současných církevních sporů o údajný církevní majetek leží především v době husitské. Podle husitů katolická církev vlastnit majetek nemohla, mohla k němu mít pouze uživatelské právo. Další výchovný pohlavek dostala římskokatolická církev v 18. století, kdy ztratila své středověké mocenské a ekonomické postavení. Císař Josef II. byl totiž přesvědčen, že právo na existenci mají pouze ty církevní instituce, které jsou užitečné. Tedy ty, které vykonávají péči o nemocné, nemohoucí a rozsáhlou charitativní a vzdělávací činnost v praxi. Jiné církevní restituce byly prohlášeny za neužitečné a majetek jim byl zkonfiskován.
A T. G. Masaryk?
Ten opakovaně upozorňoval veřejnost na to, že moderní člověk nechce již a ani nemůže věřit slepě, protože nejvíce byl zklamán právě nábožensky a církevně. Ovšem římskokatolická církev měla zcela jiné představy o dalším vývoji našeho státu. Ten měl zničit tradice husitské české reformace i další hodnoty Masarykovy republiky. A neměli v ní mít rovnoprávné postavení ateisté ani příslušníci nekatolických církví.
Olej do ohně pak přilil Masarykův mladší kolega Edvard Beneš, který u katolické církve zaznamenal především touhu po moci a větším ovlivnění politiky penězi. Citoval dokonce z obsahu encykliky Pia X. ze 17. února 1906, kde papež tvrdil, že jedině církev má právo, moc a autoritu vést a řídit jí svěřené stádo, přičemž lid má prý jen poslouchat.
Vezmu-li v úvahu dobové dokumenty, pak mohu potvrdit, že 1. světová válka otřásla religiozitou mnohých českých a moravských frontových vojáků a jejich hladových žen a dětí v zázemí. Někteří z těchto bývalých vojáků po skončení války hlasitě a naprosto otevřeně vyslovovali své špatné mínění o katolické církvi a o kněžích žehnajících za války císařským zbraním.
Je také pravdou, že pražský lid v říjnu 1918 svrhl Mariánský sloup, symbol pobělohorského utrpení. Tedy ten sloup, který byl postaven uprostřed 17. století jako díkuvzdání Panně Marii za údajnou pomoc katolickým zbraním v třicetileté válce, jako dík za ovládnutí protestantských českých zemí. Nejbouřlivěji probíhal popřevratový odklon od římskokatolické církve právě v Čechách, kde za poměrně krátkou dobu do sčítání lidu 15. února 1921 ztratila římskokatolická církev 19,6 procenta svých příslušníků, kdežto na Moravě jen 3,6 procenta.
S tím vším souvisí i otázka, jak vlastně na církevní majetek po roce 1918 pohlížet?
V knize upozorňuji na právní expertízu či nárok Československé republiky, které publikoval již v roce 1919 profesor Karlovy univerzity Antonín Hobza, přední odborník v oboru práva mezinárodního a církevního. Podle Hobzy se jednoznačně jednalo o veřejný majetek a církev ho měla jen v užívání.
Církevním hodnostářům se ovšem tento přístup vůbec nezamlouval. Nezměnila to ani skutečnost, že lidovcům se podařilo v parlamentu prosadit státní platy pro katolické duchovní, kteří se tak přisáli jako cizopasníci na orgány politické moci. A Andrej Hlinka a Jan Šrámek v čele svých klerikálních stran tak nadále pokračovali v agitačním tažení pod heslem ohrožení náboženství.
To už se dostáváme k separatistickým tendencím a nástupu fašismu. Vztah římskokatolické církve k fašismu a silám protifašistického odporu u nás a v Evropě připomínáte pro katolíky velmi ostře…
Příležitosti se chopily lecjaké figury. Konrád Henlein svou »povinnost« vůči katolické církvi a německému národu v dubnu 1936 prezentoval následovně: »Náš cíl jest nám určen od Boha, jím žehnán a myslím, že nám Bůh v boji své pomoci neodepře«. Pátera Andreje Hlinku vystřídal v čele Slovenské ľudové strany katolický kněz Jozef Tiso. Právě ten po jednání s katolíkem Adolfem Hitlerem a Vatikánem prohlásil v březnu 1939 Slovensko za samostatný klerofašistický stát, což vysoce ocenil papež Pius XII.
A byl to právě tento Pius XII., kdo varoval před nebezpečím z východu, neboť německá armáda a katolická církev jsou prý jedinými možnými pilíři k obraně Evropy před údajným komunismem. Marně se pak prezident Spojených států F. D. Roosevelt obracel na Pia XII. se žádostí, aby zmírnil protisovětský zápal amerických katolíků.
Nezastávali po skončení 2. světové války i mnozí katolíci stanovisko, v němž Pia XII. obvinili, že jeho postoje za války nebyly ničím jiným než svérázným projevem solidarity se zeměmi fašistické osy a schvalováním jejich zločin?
Ano, je to tak. Pius XII. těžce snášel především to, že ve válečných letech se vytvořily v řadách hnutí protifašistického odporu až přátelské vazby mezi katolíky a komunisty, které pokračovaly i v poválečných vládách národní jednoty. A tak ve vánočním poselství v roce 1947 prohlásil, že je proti dělení světa na fašisty a antifašisty, a proti tomuto dělení postavil svou formulaci »pro Krista, nebo proti němu«.
Papež Pius XII. dokonce po 2. světové válce exkomunikoval všechny členy všech komunistických stran. Nikdy ovšem neexkomunikoval katolíky Adolfa Hitlera, Heinricha Himmlera, Josepha Goebbelse a Martina Bormanna. Tím ovšem netvrdím, že mezi duchovními a věřícími nebyly příklady protifašistického odporu i oběti fašistické hrůzovlády.
Jak po válce došlo u nás k tak ostrému střetu katolické církve se státem?
Je skutečností, že v poválečném Československu většina církví a náboženských společností vyzvala věřící k podpoře jednotné kandidátky Národní fronty. Nic na tom nemění skutečnost, že nejen komunisté, ale v roce 1946 i národně socialističtí poslanci neustále interpelovali ministra zemědělství kvůli jednotlivým konfiskacím. Mám na mysli třeba interpelace více než dvou desítek národně socialistických poslanců včetně dr. Krajiny a dr. Milady Horákové.
Vedení katolické církve dokonce nabídlo a posléze uskutečnilo děkovnou bohoslužbu za zvolení Klementa Gottwalda prezidentem. A jako výraz poděkování za tuto volbu se rozezněly všechny zvony na katolických kostelích v celém Československu, což však vzbudilo odpor Vatikánu. I další protiakce Vatikánu měla jednoznačnou podobu. Přivítal totiž založení Severoatlantického paktu, shledávaje v něm »dobrou záruku budoucnosti« a spolehlivý prostředek proti »komunistické bezbožnosti«.
Každá akce ovšem vyvolává reakci. Po ztroskotání rozhovorů a zásahu Vatikánu došlo v naší zemi k vydání takzvaných církevních zákonů a následně internaci mnohých biskupů. Ne, vůbec nezpochybňuji, že po únoru 1948 nastala vyhrocená situace, kdy státní moc v zájmu vyloučení politických ambicí římskokatolické církve se dopustila i neomluvitelných křivd vůči církvím, řádům, řeholníkům i věřícím. Mnohé z té doby nelze v žádném případě ospravedlňovat.
Byl to důsledek toho, že relativně nejvýraznější protikomunistickou opozici představovala právě katolická církev. I tak byl ve státním rozpočtu v roce 1950 stanoven obnos určený církvím. Jeho rozdělení bylo následující: 500 milionů na platy kněží, 100 milionů na vyučování náboženství a 400 milionů na náboženské instituce.
Většina duchovních žila tak do jisté míry ve shodě s dílem výstavby sociálně spravedlivější společnosti. Dokladem toho byl i sjezd čs. katolického duchovenstva, který se konal 7. září 1951 ve Velkém sále pražské Lucerny. V závěrech tohoto sjezdu dokonce stálo, že»v dnešní době kapitalistické zřízení brzdí vývoj naší společnosti, nemá už, co by dalo lidstvu, je příčinou nezaměstnanosti a bídy milionů lidí«.
Tím samozřejmě nezakrývám skutečnost, že z kazatelen mnohých kostelů byly šířeny i pastýřské listy ostře zaměřené proti tehdejší Gottwaldově vládě.
Nedošlo však k pozoruhodnému posunu v politice Vatikánu v 60. letech?
Jistě, zaznamenal jsem novátorskou pozici papeže Jana XXIII. v encyklice Mater et magistra z roku 1961. Za relativně ucelený program katolické církve v otázkách mírového soužití lze považovat i jeho encykliku Pacem in terris z roku 1963. Papež Jan XXIII. v ní dokonce uvádí, že by katolíci mohli spolupracovat s lidmi,»kteří nevěří v Krista, ale jsou obdařeni světlem rozumu a ozdobeni mravní bezúhonností«.
Ovšem teprve v roce 1968 došlo k jistému uvolnění předchozího napětí. O jednání s československou vládou však Vatikán nejevil příliš velký zájem. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že papež Jan XXIII. mluvil o možném dialogu, přičemž připustil i určité chyby na straně římskokatolické církve. Za chybu však česká katolická církev nikdy nepovažovala to, že i za takzvaného komunismu stát pečoval o církevní památky a kněží byli placeni ze státního rozpočtu, což platilo i o období po roce 1989.
Nejpodrobněji se věnujete roli a úpadku církví po roce 1989. Proč?
Po převratu v listopadu 1989 se skutečně mnohé změnilo. Takzvaný komunismus byl znovu prezentován jako ďáblův spojenec. Církevní hodnostáři však opomíjeli dodat, že mezi největší zločiny spáchané v historii lidstva patří především ty, které mají na svědomí náboženské války a svatá inkvizice církve římskokatolické.
S fanatickým výrazem ve tváři mluvili a mluví o údajně ukradeném církevním majetku, o nezbytnosti jeho urychleného návratu, jehož hodnotu však vypočítali podle oka z Kašparovy krávy.
V roce 1992 sice tehdy ještě málo známý Dominik Duka na otázku o navrácení údajného církevního majetku farizejsky prohlásil:»Jenom to ne, to by nás zabilo«, ale brzy nejen on, ale i další římskokatoličtí hodnostáři se sápali po majetku s elegancí a jasnozřivostí tchořů v kurníku.
A tak se vůbec nedivím, že zejména římskokatolická církev je veřejným míněním zařazena mezi chrapouny. A to v době, kdy v západní Evropě je charakteristické, že věřící si své církve podporují z vlastních zdrojů. A Spojené státy americké? Tam mají věřící takový kostel a takového faráře, jaké si zaplatí. Ano, i o tom je moje nová kniha, která se v těchto dnech dostává na pulty knihkupectví.
autor: Jaroslav KOJZAR
zdroj: Miroslav Grebeníček
