Píše se rok 2019, je měsíc listopad. Sešli jsme se na náměstí před radnicí abychom si připomněli nejtěžší období, které prožívali obyvatelé našeho města před 75 lety. Sešli jsme se hlavně my“ dříve narození“ s kytičkou a vzpomínkami. K pamětní desce, umístěné na radnici, jsme vedle kytičky starosty města přidali také kytičku za OV KSČM Hodonín a Levicový klub žen v Hodoníně. Pro nás i mladší občany připravilo město výstavu s fotografiemi rozbitého města po bombardování před 75 lety.
Na náměstí byla ještě zbývající výzdoba z předcházející oslavy v neděli 17. listopadu.
Nemohu si pomoci, ale po zhlédnutí této listopadové výzdoby mě bylo smutno. Volání po demokracii a svobodě připomínalo zmatení mysli. Právě ti, kteří nejvíce volají a ohání se svobodou a demokracií , o těchto hodnotách nejen že nic nevědí, ale denně je pošlapávají, protože neví o čem mluví a co si vlastně sami přejí. Proto jsem se rozhodla napsat těchto pár řádků o touze být svobodným člověkem a hlavně žít v míru bez obav o život svůj a své rodiny. Ale co myslíte, přejí si to také dnešní mladí lidé?
Psal se rok 1944, měsíc listopad a naše město prožívalo poslední těžké měsíce druhé světové války.
Po prvním září 1944 místní německá posádka kvapně opustila město a odjela na Slovensko. Hodonín se stal průchodním městem uprchlíků a lazaretním městem. Do města byla zavlečena epidemie tyfu frontovými vojáky a k tomu se přidala dlouholetá obtíž – komáři.
Od února byly ve městě pravidelně vyhlašovány letecké poplachy. Když se spojenecká vojska z leteckých základem v Itálii chystala bombardovat Vídeň nebo průmyslová centra ve Slezsku a Sasku, staly se vyhlašované poplachy stereotypem a přestaly být brány vážně. A právě jeden z těchto bombardovacích svazů, jehož cílem měla být rafinerie v Blechhammeru, nemohl zadaný úkol splnit . Nad cílovým místem bylo velmi špatné počasí a tak se většina bombardovacích letadel vracela a obdržela rozkaz bombardovat alternativní tj. náhradní cíle. Cílem jedné skupiny amerických letounů se v důsledku této situace také stal Hodonín.
Byl slunečný den 20. listopad 1944 a město prožilo ránu, kterou místní kronikář nazval nejtěžší za posledních 300 let. Život ve městě pokračoval a vyhlášenému poplachu nebyla přikládána žádná důležitost. Za pouhých 7 minut, od 12,25 hodin do 12,32 hodin bylo na město svrženo 455 bomb o váze 125 – 250 kg, z nichž bylo přes sto časovaných. Následky byly hrůzné, byla zasažena celá nová severní část města u nádraží a také samo nádraží a železniční trať. Z 2 565 domů v Hodoníně bylo 1035 poškozeno. Celkem 103 domy byly zničeny do základů, 101 domů bylo poškozeno těžce a 579 domů lehce.
Bez přístřeší se ocitlo 3000 lidí a do 25. listopadu bylo evidováno 910 rodin bez přístřeší. Nejsmutnější byly ztráty na životech, 179 osob bylo zabito, 12 z nich bylo Němců a 15 německých vojáků. Těžce bylo zraněno 78 osob a 214 lehce. Město zůstalo bez telefonního spojení, proudu a bez světla. Až do 24. listopadu vybuchovaly časované bomby. Hromadný pohřeb se konal dne 24.11.1944.
Okamžitě byla zorganizována pomoc při ubytování, k odklízení trosek přijely skupiny z celého okolí a okolní obce městu štědře pomáhaly.
V dalších dnech při vyhlášení poplachu utíkali obyvatelé s ranci na louky a do lesů. Došlo také k jisté evakuaci města, obyvatelé se chtěli usadit ve vesnicích, kde se cítili bezpečněji. V prosinci byla uzavřena nejvyšší třída gymnázia a žáci byli posláni do zbrojovek. Konec roku 1944 byl smutný nejen pro ztrátu tolika životů a velké množství obětí které město přineslo, ale docházelo ke stále většímu rozvratu. Byly zavřeny školy, nebyly učební místnosti, z těch se staly noclehárny a město bylo stále více vojenským táborem. Zloba okupantů se stupňovala, ale ani různé přinucovací práce nemohly zlomit naději na brzký konec nenáviděné okupace. Osvoboditelská armáda se blížila.
Osvobození Hodonína bylo součástí velké, tzv. Bratislavsko – brněnské operace, zahájené 25. března 1944 vojsky 2.ukrajinského frontu maršála J.R.Malinovského.
Příchod válečného dění pocítili občané města již začátkem března 1945. Okolí Hodonína ještě 1. března 1945 napadli američtí hloubkoví stíhači. Prvního dubnového dne roku 1945 projížděli Hodonínem první váleční uprchlíci ze Slovenska, z města byly evakuovány všechny německé vojenské lazarety, všechny německé týlové jednotky a evakuace německých civilistů.
Když pak 25. března 1945 začala mohutná ofenziva Rudé armády, byla na štábních mapách vyznačena trasa určující 53. armádě aby jako první důležité středisko na Moravě byl osvobozen Hodonín. Tak se také stalo, Hodonín je prvním osvobozeným městem na Moravě.
Vzpomínáme každým rokem. Na hřbitově je pochováno nejen 310 vojáků Rudé armády, kteří padli při osvobozování města. Na pohřebišti Rudé armády na městském hřbitově v Hodoníně bylo uloženo celkem 1 179 vojáků Rudé armády, kteří padli během bojů na území hodonínského okresu.
Jsou to vzpomínky, které bychom měli uschovat v paměti nejen my, „ dříve narození“ ale také nová generace. Dříve, to je před třiceti lety přijížděli rodiče nebo sourozenci na pohřebiště Rudé armády v našem městě. Chtěli si odnést domů vzpomínku na místo, kde je pochován jejich syn, bratr nebo otec. V kapesníku si odnesli jako vzácnou památku hrst hlíny z hrobu jejich blízkých.
Nevím, jestli si ti novodobí historici uvědomují, že tisíce hrobu těch, kteří přinesli nám všem svobodu, nemůže být vymazáno z kronik.
Prokešová Dana
Levicový klub žen v Hodoníně
