V plánu práce levicového klubu žen v Hodoníně se na letošní rok mimo jiné objevil malý výlet do internačního tábora ve Svatobořicích, nedaleko od Hodonína. Víme o něm, že byl používán státem, ale i okupanty a v této době zde vězni nejvíce trpěli. Výlet se nám vydařil a naši ženskou skupinu rozšířili i dva muži. Malým výletem do historie vás zveme k návštěvě tohoto místa, kde také lidé trpěli.
Slovácká obec Svatobořice – Mistřín je jedna z mnoha dalších na Moravském Slovácku čistá, upravená, v letních měsících zaplavena kvetoucími předzahrádkami a sem tam i malovaným vchodem do domu – žudrem. Lidé jsou zde, tak jako všude na jihu Moravy dobrosrdeční a pohostinní. A přesto je zde místo, které sloužilo v době okupační od roku 1942 zlu, hladu, omezování svobody a beznaději.
Bývalý internační tábor ve Svatobořicích (v době existence tábora byla obec Svatobořice samostatná, ke sloučení s Mistřínem došlo později) měl od svého vzniku několik způsobů využití. Byl založen vládou Rakouska – Uherska a během první světové války sloužil pro uprchlíky před ruskou frontou a v letech 1914 – 1920 tudy prošlo 7 000 osob. Mezi válkami pak sloužil jako chudobinec a také jako tranzitní tábor pro vystěhovalce ze Slovenska.
Od Mnichova v roce 1938 byl používán jako internační tábor pro „osoby nespolehlivé pro stát“.
V roce 1942 se jeho působnost rozšířila o příbuzné uprchlých Čechů. Bylo zatčeno 1 100 osob v Čechách a 800 na Moravě. Postupně sem byli internováni i Židé, které odtud převáželi do táborů na smrt. Do ledna 1943 bylo zaznamenáno 700 úmrtí na vyhladovění a nemoci. Dne 8. března 1943 byla odvezena první skupina vězňů do Kounicových kolejí, po měsíci odváželi další skupinu.
Tábor měl všechny atributy koncentračního tábora – ostnatý drát, strážní věže, světlomety a také mučení. Střežilo jej četnictvo. Za internace prošlo lágrem kolem 3 500 vězňů a byly zde vězněny i děti rodičů popravených za heidrichiády. Starším dětem bylo uloženo aby se staraly o malé děti. Pro provinilé děti byl trest zavření do márnice, kde mohly buď celou noc stát nebo ležet v rakvi. Dovedete si představit, jak trest působil na psychiku dětí? Děti se také nesměly oslovovat příjmením a tak není divu, že po válce ty menší děti zapomněly jak se jmenují.
Prvním velitelem byl Franc Kaiser, který uplatňoval přísný režim jako v koncentračním táboře, tresty, apely a četníci mohli bez vyzvání střílet, pokud se někdo přiblížil k plotu. V táboře byl trvalým hostem hlad, po určité době bylo povoleno, aby vězni dostávali potravinové balíčky, které pak velitel bezohledně vykrádal, také finance určené pro tábor používal pro svou potřebu. Jeho konání se nelíbilo ani jeho nadřízeným, proto byl odvolán a vystřídal jej od roku 1943 nový velitel Jan Shuster, který byl shovívavější.
Občané ze Svatobořic i pod hrozbou přísných trestů pomáhali vězňům hlavně potravinovými balíčky, předávali je vězňům, kteří pomáhali mimo tábor při zemědělských pracích. V táboře byli internováni také někteří umělci na příklad Otakar Španiel, akad. sochař Julius Pelikán, Václav Kaprál, bratři Heralovi, Jan Braun a další. Díky těmto umělcům, kteří založili pěvecký sbor, podporovali mezi vězni optimismus a naději na dobrý konec jejich utrpení.
Internační tábor byl osvobozen Rudou armádou 13. dubna 1945, těsně před tím byli někteří vězni, většinou děti, převezeni do Plané nad Lužnicí, kde se později rovněž dožili osvobození. Celkem prošlo táborem 170 tisíc vězňů, pro 3.500 z nich byl tábor nacistickým vězením bez soudu.
Zařízení tábora, které se rozkládá na 6 hektarech, začalo sloužit jinému účelu. Nejdříve již od dubna 1945 zde byli vězněni kolaboranti a němečtí zajatci. V roce 1948 byl tábor vyprázdněn a sloužil přechodně pro demokratické Řeky, kteří přišli do Československa z Řecka v roce 1950.
Později zde až do devadesátých let působil závod Slezan Svatobořice, který poskytoval práci občanům ze Svatobořic i blízkého okolí. Možná proto, že tento závod zde působil nejdelší dobu a lidé sem chodili za prací, pozapomnělo se na jeho smutnou minulost. Není to správně, ale stalo se, že mírový život překryl dobu okupace a tím se pozapomnělo na ty, kteří zde trpěli. Vybudování památníku a muzea které bylo otevřeno 7. října 2017 tuto chybu napravilo.
Tak se stalo, že jsme se v našem klubu domluvily na návštěvě tohoto památníku. Stalo se tak 2. října 2019. Povědomí o existenci tábora jsme měly ale slovo v názvu internační nás tak trochu svedlo k tomu, že to tady nebylo tak zlé, jako v koncentračních táborech. Byl to velký omyl, i zde lidé trpěli. Nesvoboda, hlad, tresty a bezmocnost se jistě vězněným lidem vryla hluboce do paměti. Jsme ženy a tak nás asi nejvíce zasáhlo utrpení dětí, od těch nejmenších až po dospívající mládež.
Do muzea se vstupuje přes vagon de je uvnitř napsáno – Nedopusťte, aby se to opakovalo…..
Přání všech mírumilovných lidí na světě. V Evropě, téměř 75 let od konce druhé světové války se s výjimkou bývalé Jugoslávie toto dařilo, nyní i tam se zdá, že bude klid. Ale jinde ve světě jsou stále nebezpečná místa, kde vybuchují konflikty národnostní i jiné, uměle vyprovokované.
Proto státy stále utrácejí za zbrojení, nyní nejvíce za posledních 30 let. Nechtěně se v mé mysli objevila hrozná myšlenka. Není snad současný velký boj o zdravé životní prostředí jen záminkou k tomu, aby se zapomnělo na horečné zbrojení ?
Nezapomínejme, že lidé na celém světě potřebují ke svému životu zdravé životní prostředí a hlavně MÍR.
Prokešová Dana, LKŽ Hodonín
Fotogalerie
